Vzpomínám si, když jsem se s přítelem stěhovala už konečně na vesnici. Já i přítel jsme oba dva vyrůstaly ve městě, takže jsme měli opravdu jenom malé byty. Vzpomínám si, jak jsem s maminkou bydlela v malém třípokojovém bytě, a ještě k tomu jsem měla dva sourozence. Otec od nás odešel, takže jsme si docela oddechli, protože byl velice agresivní. A přítel mi taky povídal, že i on bydlel v malém městském bytě, který měl pouze dvě místnosti a měl ještě jednoho sourozence. Rodiče měl oba dva. Taky si ještě domů pořídili různá zvířata. Protože přítelova rodina je taková, že mají opravdu rádi zvířata a chtěli jich mít plno.
Oni už v tak malém dvoupokojovém bytě měli dva psy a jednu kočku a jednoho křečka. Vůbec si to nedokáži představit, že v tak malém bytě měli tolik zvířat. Proto když jsme se potom sešli, tak jsme si řekli, že bychom mohli bydlet, ale nejlépe na vesnici. Vždyť to by bylo pro nás naprosto ideální! A bydlet tam spolu se zvířaty. Takže jsme si asi za tři roky našli krásný malý domeček na vesnici, kde byla tam hlavně veliká zahrada, kterou jsme si s přítelem velmi přáli. A co všechno máme na vesnici? Mám tam slepice a taky husy a králíky. A jako domácí mazlíčky máme dva psy a tři kočky.
Myslíte si, že je to hodně na dva členy rodiny? No, možná ano, ale zanedlouho už budeme čtyři, protože jsem v šestém měsíci a čekám dvojčata. Ani nevíte, jak jsem velice nadšená, že se naše rodina zase rozroste. A myslím si, že ještě do našeho zvěřince přidáme želvičku, kterou vždycky si přál můj přítel, ale nikdy nedostal. Podle mého názoru by asi každé dítě mělo dostat své vysněné zvíře. Tedy pokud je to samozřejmě v rámci možností. ne jako moje sestra, která si přála koně, ale v malém bytě samozřejmě kůň být nemůže. To by chudák kůň strádal a myslím si, že ochránci přírody by byli na větvi.
